Blog, Strana 2

Na závěr prázdnin nabízíme last minute tip na pouť do papežské baziliky sv. Pavla za hradbami. Při vstupu na hlavní nádvoří vás zcela jistě zaujme majestátní a zároveň trochu tajemná mramorová socha sv. Pavla na vysokém kamenném podstavci.

V turistických průvodcích se pravděpodobně dočtete, že autorem sochy z 19. stol. je Giuseppe Obici, a pak vás asi zavalí vyčerpávajícími historickými údaji o samotné bazilice. Informace tohoto druhu se ale většinou velmi rychle vytrácejí z hlavy. A tak vám po návratu z cesty zůstanou maximálně fotky: Na první stojíte před bazilikou společně se členy své rodiny a na druhé se všichni snažíte vecpat do jednoho záběru i se sochou apoštola Pavla (což je téměř nereálné!).

Pokud je taková cesta před vámi a patříte k těm, kdo se nejen rádi fotí před monumenty, pak nabízíme vám meditativní zamyšlení jednoho člena zdejší benediktinské komunity Edmunda Powera z Roku sv. Pavla:

Pavel svírá v pravici meč, kterým směřuje k nebi a budí dojem, že se jím může každou chvíli ohnat. V levé ruce drží knihu. Hlavu má zakrytou závojem. Jeho tvář je skloněna k zemi a oči jsou nevýrazné, dokonce jakoby slepé. Proč je apoštol Pavel na nádvoří baziliky ztvárněn zrovna tímto neobvyklým způsobem?

Meč v Pavlově pravé ruce symbolizuje „meč Ducha“ (srov. Ef 6,17). Je to „slovo Boží“, které je „ostřejší než jakýkoli dvojsečný meč“ (srov. Žid 4,12). Tímto gestem nám apoštol připomíná, že následování Ježíše je náročné a zahrnuje obtížná rozhodnutí. Pozvednutý meč je také znamením, že se křesťan definitivně „odřízl“ od starého způsobu života.

Proč má Pavel zahalenou hlavu? Vždyť nikde jinde se apoštol takto nezobrazuje. Když zalistujeme v druhém listu Korinťanům, můžeme spolu s Pavlem rozjímat o alegorickém významu Mojžíšovy roušky přes tvář. Poté, co Mojžíš obdržel Zákon a spatřil Boha, jeho tvář zářila natolik, že se na něj lidé nemohli podívat – proto si ji musel zahalovat (viz Ex 34,29-35). V témž listu Pavel uvažuje: Když už Stará smlouva (ačkoli vede k smrti) je tak skvoucí, o co víc musí zářit Nová smlouva – smlouva milosti (srov. 2 Kor 3).

Sochař tedy představil zahaleného Pavla jako nového Mojžíše, jenž přináší nový zákon, zákon Ducha. Na cestě do Damašku Pavel spatřil Ježíše Krista a nyní z jeho tváře vyzařuje nestvořené světlo Kristovo. Proto je zahalen, podobně jako Mojžíš, když sestoupil z hory, na níž se setkal s Hospodinem.

Tři dny po setkání s Kristem zůstal Pavel slepý (viz Sk 9,9). Když byl však uzdraven ze své tělesné slepoty, uviděl také, že už neexistuje nic cennějšího než „ono nesmírně cenné poznání Krista Ježíše, pro něhož se všeho zřekl“ (srov. Flp 3,8). Pavlovy oči už nechtějí vidět nic jiného než Vzkříšeného, který je „všechno ve všem“ (Kol 3,11). Pouze Ježíš Kristus má pro Pavla cenu.

Navzdory majestátnosti meče, vznešenosti oděvu i ušlechtilosti celkového zjevu je výraz Pavlovy tváře smutný a plný bolesti. Proč? Ve Skutcích apoštolů čteme: „Já mu ukážu, jak mnoho musí pro mě vytrpět“ (Sk 9,16). Tvrdě znějící slova, která Pán řekl Ananiáši o Pavlovi, ovšem nejsou příslibem trestu pro dřívějšího pronásledovatele křesťanů, právě naopak: jsou pozváním vstoupit do hloubky velikonočního tajemství. Do tohoto tajemství se ale vstupuje účastí na Kristově utrpení a smrti. Zachmuřený výraz Pavlovy tváře tedy vypovídá o misijním utrpení a mučednické smrti, které Pavla sjednocují s Kristovým křížem. Pavel z nádvoří baziliky však není tím, kdo svůj život promarnil. Je vítězem v Kristu. Je vítězem, jenž ví, že „bojoval dobrý boj a čeká jej věnec spravedlnosti, který mu předá Pán, spravedlivý soudce“ (viz 2 Tim 4,7-8). Proto může ujistit i nás, že tento věnec Pán „připravil stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod“ (viz 2 Tim 4,8).

Až tedy budete vstupovat do této (podle nás sester, ale i mnohých poutníků a turistů) nejkrásnější baziliky, můžete si s sebou vzít třeba tuto modlitbu z Roku sv. Pavla nebo naše paulínské litanie, které nabízíme jako záložku.

Modlitba z baziliky sv. Pavla za hradbami

Svatý Pavle, apoštole plný horlivosti

a mučedníku pro lásku Kristovu,

vypros nám hlubokou víru, nezlomnou naději

a planoucí lásku k Pánu, abychom mohli spolu s tebou říct:

„Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“

Pomoz nám stát se apoštoly, kteří věrně slouží církvi,

a svědky tvé pravdy a krásy uprostřed temnot naší doby.

S tebou chválíme Boha našeho Otce:

„Jemu buď sláva, v církvi a v Kristu na věky věků!”

Amen.

Zdroj: Paulus (časopis vydávaný v Roce sv. Pavla členy Paulínské rodiny)

Zpracovala: Anna Mátiková FSP

Překlad modlitby: Andrea Hýblová FSP

Ještě jednou se vydáme na cestu do dob apoštola Pavla, a to přímo do jeho rodného města Tarsu, o němž Pavel říká, že to není „ne neznámé město“ (srov. Sk 21,39). Těmito slovy se Pavel představuje římskému veliteli, který ho zatýká. Zároveň o sobě v tuto chvíli mluví jako o Židovi, ale na jiných třech místech ve Skutcích apoštolů se dozvídáme, že si Pavel činí nárok na privilegia římského občana. Jak to jde dohromady?

Tarsus: Kleopatřina brána

„Já jsem Žid z kilíkijského Tarsu, občan toho ne neznámého města“ (Sk 21,39). Těmito slovy se Pavel představuje římskému veliteli kohorty syrských a řeckých žoldáků, kteří z vyvýšené pevnosti Antonia hlídají nádvoří jeruzalémského chrámu. Pavel, obklopen vojáky, stojí na schodišti vedoucím do pevnosti, jež symbolizuje profánní politickou moc pyšně se vypínající nad posvátnými chrámovými prostory…

Žid z kilíkijského Tarsu

Kdy a jak se Pavlovi rodiče či prarodiče dostali do Tarsu a proč se tam zdržovali? O přítomnosti židovských rodin konkrétně v tomto kilíkijském městě nemáme žádné údaje. Historické prameny se ovšem zmiňují o přesunech hebrejských rodin v maloasijských regionech sousedících s Kilíkií. Josef Flavius ve svých Židovských starožitnostech cituje jistý dopis krále Antiocha III. Tento král na začátku 3. stol. př. Kr. píše Lýdijskému gubernátorovi o svém rozhodnutí přestěhovat do oblasti Malé Asie dva tisíce hebrejských rodin z Mezopotámie a Babylonie. To mělo pomoci k potlačení vzpoury obyvatel Lýdie a Frýgie. Je přesvědčen, že židovští přesídlenci budou díky svému náboženskému přesvědčení loajálními ochránci státních zájmů, pokud se jim úlevami na daních zaručí možnost založit si v novém bydlišti slušné živobytí. Nakolik je Flaviova informace objektivní, nevíme. Historikové jsou spíš zdrženliví a obviňují Flavia, že své údaje poněkud manipuluje, aby vykreslil Antiocha III. Velkého jako panovníka nakloněného Židům. O Židech bydlících v těchto územích Římského impéria se však zmiňuje i Cicero, jenž se o nich vyjadřuje naopak spíš hanlivě. Nicméně ať se na věc podíváme z jedné či z druhé strany, přítomnost židovských obyvatel v maloasijských provinciích římské říše kolem 1. stol. př. Kr. je historicky spolehlivá.

Tarsus v Kilíkii

Historik Strabón chválí město pro vzdělanost a věhlas a oceňuje význam zdejších škol a zájem jeho obyvatel o vzdělání: „Obyvatelé Tarsu jsou tak zaníceni pro filozofii a jsou natolik vzdělaní, že jejich město zastínilo i Atény, Alexandrii a další města…“ Dále píše, že na rozdíl od jiných měst se v Tarsu věnují studiu zejména místní. Cizinci se tady prý zdržují jen neradi. „Domácí“ si navíc dokončují vzdělání jinde a po ukončení studií se do vlasti už nevracejí.

Řečník a filozof Cassius Dio však v druhé polovině 1. stol. po Kr. o Tarsu píše úplně jinak. Líčí mravní úroveň obyvatel města poněkud ponuře a zdůrazňuje zejména úpadek jejich mravů. I když Tarsus, jak ho znal Cassius Dio, není Tarsem z doby Pavlovy, přece jen nelze zanedbávat možné negativní rysy spojené s prosperitou a kosmopolitním rázem kilíkijské metropole. Tento obraz potvrzuje rovněž Filostratos, který označuje mravy obyvatel dokonce za nechutné. Podle něj v žádném jiném městě nepanuje takový luxus a nikde jinde nejsou obyvatelé tak líní a pyšní. A svou elegancí se prý zabývají víc než Atéňané filozofií.

Jaké tedy doopravdy bylo Pavlovo rodiště? To se dnes už těžko dovíme se stoprocentní spolehlivostí. Možná si řekneme, že je vlastně i zbytečné nad tím přemýšlet. Ale nemůže se nám Pavel stát o trošku bližším, když si představíme, že v mnoha ohledech je i nejedno z evropských velkoměst podobné Tarsu, jak ho líčí doboví spisovatelé? Co se týče kultury, umění či hospodářské prosperity, určitě se evropská města nemají za co stydět. Kdybychom zase chtěli kritizovat problémy a vytahovat nešvary, jistě taky leccos najdeme. Když tedy o nedělích posloucháme čtení z Pavlových listů, můžeme si Pavla představit jako občana atraktivního města, jakými jsou naše velkoměsta, a jeho slova nám už nemusí znít vzdáleně, jako kdyby je psal někde v jeskyni.

Římský občan

Až na třech místech Skutků apoštolů se dozvídáme, že Pavel si činí nárok na privilegia římského občana. Je však zvláštní, že ve svých listech tento svůj společenský status vůbec nezmiňuje. Co když si tedy autor Skutků apoštolů tento údaj vymyslel, aby lépe podložil svou vizi šíření křesťanské zvěsti v tehdejším římském světě? Nakonec, proč se Pavel odvolává na svá práva římského občana pokaždé, až když je téměř pozdě? Ve Filipech to dokonce udělá až po bičování…

Podle autora Skutků apoštolů se sám Pavel vyslovuje, že „má římské občanství už od narození“. Jak se k němu tedy dostali jeho prarodiče? Vědci přišli hned se dvěma teoriemi:

1. Podle některých badatelů mohl obdržet římské občanství Pavlův dědeček za zásluhy při hájení zájmů římské republiky kolem poloviny 1. stol. př. Kr., v období občanské války mezi Caesarovými nepřáteli Cassiem a Brutem a jeho stoupenci Antoniem a Octavianem. Octavianus Augustus pak po svém vítězství odměnil celé město Tarsus za projevenou podporu tím, že udělil jeho obyvatelům římské občanství.

2. Jiní vědci považují hypotézu, podle níž by římské občanství bylo uděleno Pavlovým předkům za politické nebo vojenské zásluhy, za nepravděpodobnou. Domnívají se, že privilegium římského občanství dostávali Židé palestinského původu, kteří byli propuštěni z římského otroctví, přičemž libertus (osvobozenec), jenž se stal římským občanem, zůstával i nadále vázán jistými omezeními. Podle tohoto náhledu by i Pavlovi prarodiče obdrželi status římských občanů po propuštění z otroctví.

Když se přikloníme k druhé hypotéze, může nám vrhnout zajímavé světlo na slova, která známe z Pavlových listů. Když totiž apoštol vysvětluje tajemství vykoupení, rád přirovnává hřích k otroctví a vykoupení k vytoužené svobodě. Je zřejmé, že ačkoli on sám nikdy nebyl otrokem, velmi dobře si uvědomuje, jaká je hodnota skutečné svobody: „Byli jste přece koupeni, a to za vysokou cenu. Oslavujte proto Boha svým tělem“ (1 Kor 6,20); nebo: „Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny“ (Gal 4,4-5). Nám už výrazy jako otroctví, vykoupení či výkupné znějí příliš vzdáleně, a tudíž nám hrozí, že i bídu hříchu, v níž jsme se ocitli, a hodnotu vykoupení, které nám získal Kristus, budeme vnímat jako něco z historických románů. Jak by to asi Pavel napsal dnes, abychom pochopili, o jak velkou věc tady jde?

Zpracovala: Anna Mátiková FSP

Zdroj: Rinaldo Fabris: Paolo, L’apostolo delle Genti. Milano: Paoline Editoriale Libri 1997.

Pokračujeme v sérii článků o sv. Pavlovi určené těm, kteří se o tomto největším z apoštolů chtějí dozvědět podrobnější informace, které jinde běžně nenajdou. A třeba tak přijít zase o něco víc na chuť jeho listům.

I když se v žádné historické knihovně nedolistujeme k životopisům apoštola Pavla, tak jako je známe u světců z pozdější doby, přece nejsme „úplně na holičkách“. Některé události z jeho života lze poměrně spolehlivě datovat na základě těch údajů ze Skutků apoštolů, které se kryjí s údaji v mimobiblických historických spisech. A tak máme k dispozici čtyři pevné body, jakoby souřadnice, které nám vytyčují dějinný prostor, v němž se Pavel pohyboval.

1. Místodržitel krále Arety

Ve Sk 9,23-25 Lukáš líčí Pavlův útěk z Damašku. Pavel se o této události zmiňuje ve 2 Kor 11,32-33, kde upřesňuje, že tím, kdo ukládal o jeho život, byl místodržitel krále Arety. Areta byl nabatejským králem v letech 9–40 po Kr. Pavlův útěk z Damašku tedy naprosto určitě spadá do doby před rokem 40.

2. Klaudiův edikt

Ze Skutků apoštolů víme, že Pavel se v Korintě seznámil s Akvilou a Priscillou, manžely, kteří se pak stali jeho důležitými spolupracovníky v apoštolátu. Tento manželský pár přišel do Korintu „z Itálie, protože Klaudius dal rozkaz, aby všichni Židé opustili Řím“ (Sk 18,20). Rozkaz, o němž se zmiňuje i historik Suetonious, se datuje do devátého roku Klaudiovy vlády – tedy do roku 49 po Kr.

3. Místodržitel Gallione

Během pobytu v Korintě židé obvinili Pavla, že namlouvá lidi k protizákonné bohopoctě, a přivedli ho před soudcovský stolec místodržitele Gallia. O něm víme, že byl bratrem filosofa Senecu, a podle nápisu objeveného v Delfách v roce 1905 lze naprosto přesně stanovit i dobu jeho úřadu – od dubna roku 51 do dubna roku 52.

4. Římští místodržitelé Felix a Festus

V době dvouletého vězení v Césareji Pavel vypovídal před dvěma římskými prokurátory: Antoniem Felixem a Porciem Festem. Ačkoli přesná datace jejich výměny na místodržitelském postu není na základě dostupných dokumentů možná, přece víme, že jejich úřad spadá do doby mezi 52 a 62 rokem po Kr. 

Na základě těchto oporných bodů badatelé sestavili Pavlův životopis následovně: Obrácení 33–35 po Kr. Pavlův pobyt v Arábii a v Damašku 33–38 po Kr. Příchod do Jeruzaléma 37–38 po Kr. První fáze apoštolského působení (z Antiochie) 39–52 po Kr. Pobyt v Korintě 50–52 po Kr. „Sněm“ v Jeruzalémě 51/52 po Kr. Druhá fáze apoštolského působení 52–57 po Kr. Uvěznění v Jeruzalémě a vězení v Césareji 55–61 po Kr. Cesta do Říma a vězení v Římě 57–63 po Kr. (do tohoto období spadá jeho mučednická smrt) Někteří autoři zastávají názor, že byl Pavel císařským soudem v Římě osvobozen a nevylučují, že se dostal až do Španělska. Poté by se jeho život o několik let prodloužil: Možné osvobození a cesta do Španělska 64–66 po Kr. Mučednická smrt v Římě 67 po Kr.

Zpracovala: Anna Mátiková FSP

 Zdroj: Kol. autorů: Password. Bibbia Giovane. Lettere di Paolo.

Cinisello Balsamo, Edizioni San Paolo 2008.

V tomto týdnu jsme slavili velký mariánský svátek Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna) a ještě nás čeká památka Panny Marie Královny (22. srpna).

Hledat souvislosti mezi Pavlem z Tarsu a Marií z Nazareta, dvěma biblickými postavami, mezi nimiž v Bibli nenajdeme vesměs žádné evidentní propojení, může být poněkud zvláštní. Když se podíváme do slovníku pavlovských listů (Dizionario di Paolo e delle sue lettere), zjistíme, že jméno Marie se zde vůbec neuvádí, a to ani v souvislosti se čtvrtým veršem čtvrté kapitoly listu Galaťanům, kde se zmiňuje „žena“, z níž se narodil Boží Syn (viz Gal 4,4). Na první pohled se tedy zdá, že tyto dvě osobnosti prvotní církve nelze stavět vedle sebe. Pavel byl misionář, teolog, apoštol pohanů a reprezentant křesťanství svobodného od Mojžíšova Zákona a otevřeného helénismu. Maria v prvotní církvi zajisté požívala velkou úctu jakožto Kristova Matka, avšak náležela – podobně jako Petr a Jakub – k židokřesťanství jeruzalémské komunity, která byla věrná nařízením Zákona. Určité pojítko mezi Pavlem a Marií ovšem přece jen existuje. Chronologicky nejstarší text Nového zákona, jenž mluví o Kristu jakožto o „narozeném ze ženy“ (Gal 4,4), máme totiž právě od Pavla. Když Pavel uvažuje o plánu spásy a zvláště o tajemství Vtělení, nemůže nezmínit izraelskou ženu, která Mesiáše porodila.

Jak víme, Petrovy (Sk 2,14-39; 3,12-26; 4,9-12; 5,29-32; 10,34-46) i Pavlovy (Sk 13,16-30; 17,22-31) kérygmatické promluvy podtrhují podstatný obsah dějin spásy, jímž je Kristus, který zemřel a vstal z mrtvých. Pouze jednou se v kázání apoštolů zmiňuje Ježíšovo uzdravování a vyhánění zlých duchů po Janově křtu (Sk 10,38) a pouze jednou se zmiňuje Kristův davidovský rodokmen: „Z jeho [Davidova] potomstva Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše“ (Sk 13,23). V této prvotní fázi hlásání radostné zvěsti se tedy vůbec nezmiňuje jméno Ježíšovy Matky Marie. Mlčení o Ježíšově Matce je zcela pochopitelné. Mlčí se totiž nejen o ní, ale i o celém jednom období Ježíšova pozemského života – o tom, které předcházelo jeho veřejnému působení. Tomu se budou věnovat teprve evangelisté. Středem zájmu apoštolů je totiž hlásání velikonočního tajemství.

Tím, kdo jako první prolamuje mlčení o Ježíšově Matce, je právě apoštol Pavel. O Gal 4,4 lze totiž mluvit jako o nejstarším mariánském odkazu v Novém zákoně. Můžeme ho datovat buď do roku 49, nebo nejpozději do roku 57, což je přibližně dvacet let po Ježíšově nanebevstoupení. Podnětem k napsání listu byla skutečnost, že do společenství křesťanů v maloasijské Galácii (současné Turecko) se začali vměšovat někteří křesťané ze židovství, kteří trvali na platnosti Mojžíšova Zákona, jako by nebyl překonán Kristem. Proti nim se staví Pavel se „svým“ evangeliem, tedy s vírou, že spása přichází pouze skrze Krista. Jako opravdový teolog se Pavel ptá: Kdo nás může spasit: Kristus, nebo Zákon? Jestli je spása ze Zákona, „pak by Kristus umřel nadarmo“ (viz Gal 2,21). Ale jestliže je spasitelem Kristus, pak Zákon ztrácí svůj význam a přestává být nezbytným, takže i pohané mohou uvěřit a přijmout křest, aniž by se museli podrobit Mojžíšovu Zákonu. Tímto křesťanství přestává být náboženskou skupinou v rámci židovství a stává se univerzálním společenstvím otevřeným všem bez rozdílu.

V tomto kontextu polemiky s křesťany ze židovství Pavel uvádí: „Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny“ (Gal 4,4-5). Navzdory své strohosti a stručnosti bývá čtvrtý verš čtvrté kapitoly listu Galaťanům považován za jakési „jádro mariologie“. Georg Söll, který se zabývá historií mariánských dogmat, dokonce tvrdí, že verš Gal 4,4 je mariologicky nejvýznamnějším textem Nového zákona, ačkoli jeho důležitost nebyla vždy dostatečně doceňována. Pavel těmito slovy, jimiž potvrzuje Mariino Boží mateřství a jeho význam v dějinách spásy, staví základy propojení mariologie s christologií (viz G. Söll: Storia dei dogmi mariani [Dějiny mariánských dogmat], Roma 1981, s. 31). Důležitost tohoto Pavlova textu vychází i z jeho trinitárního obsahu, který stručně shrnuje celý plán spásy.

Podmětem věty je Bůh Otec, který určuje plnost času. Čas v pojetí Starého zákona je jakoby nádobou, která se naplňuje, avšak podle Pavla toto naplnění určuje Bůh. To on stanovuje, kdy má skončit doba péče poručníků a začít doba dospělosti a svobody. V tomto smyslu lze pochopit, když někteří exegeté vysvětlují: „Poslání Božího Syna není důsledkem naplnění času. Právě vstup Božího Syna do dějin uskutečňuje naplnění času a proměňuje chronos (čas, který plyne) v kairos (čas milosti). Podle Pavla po období podřízenosti Zákonu (viz Gal 4,1-2) nastává příhodný čas spásy, čas příchodu Božího Syna. On vstupuje do času tak, že bere na sebe lidskou křehkost (narozený ze ženy) a lidskou podřízenost (podrobeného Zákonu), aby osvobodil člověka z otroctví (aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu) a skrze Ducha Svatého jim dal podíl na Božím synovství (tak jsme byli přijati za syny, viz Gal 4,6)

Maria je tedy ženou, která v plnosti času přivádí Božího Syna do dějin, a stává se tak součástí plánu spásy, jímž je naše přijetí za Boží děti. V následujících verších Pavlova listu Galaťanům (Gal 4,4-6) jsou přítomny osoby božské Trojice na obzoru dějin spásy, a je tak zřejmé, že tajemství ženy, z níž se narodil Kristus, lze plně pochopit pouze ve vztahu k třem božským Osobám a k Božímu plánu spásy. Tato žena, jejíž jméno se zde ani nezmiňuje, stojí plně v službách spásného díla celé božské Trojice ve prospěch celého lidstva. Spolu s reformovaným teologem Jeanem-Jacquesem von Allmenem bychom tedy mohli říct, že Maria má účast na Božím „komplotu“, jeho tajemném a obdivuhodném plánu spásy pro všechny lidi: „Maria je ta, která v sobě nese Ježíše Krista, ale nechce si ho nechat pro sebe, protože ona je ta, která ho přivádí na svět. Tímto způsobem se – podobně jako církev – účastní toho, co bychom mohli nazvat Božím „komplotem“ za spásu světa, a můžeme ji oslavovat jako tu, která tajemně přivedla mezi lidi Krista, v němž je přítomné Boží království“ (Jean-Jacques von Allmen /ed./: Vocabolario biblico [Biblický slovník]. AVE, Roma 1969).   

Zdroj: Stefano de Fiores, Paulus 2/2008. Zpracovala Anna Mátiková FSP

A rovnou se vám přiznáme, že čerpáme z materiálů, které jsme si připravily a použily v Roce svatého Pavla.

•          Vzpomenete si ještě vůbec, kdo tento rok vyhlásil a v jakém to bylo roce?

V otázkách pokračujeme:

•          Kým je pro vás tento velikán víry?
•          Máte nějakou svou oblíbenou pasáž z jeho listů?

Na následujících řádcích najdete správnou odpověď na první otázku, a především několik výroků o sv. Pavlovi z úst slavných evropských osobností napříč staletími. Dále to, kým je pro nás, Dcery sv. Pavla, a pro celou Paulínskou rodinu. Proč neseme jeho jméno, ačkoli naše kongregace vznikla až na začátku 20. století, a když mluvíme o našem zakladateli, máme tím na mysli bl. Jakuba Alberiona.

Rok svatého Pavla vyhlásil papež Benedikt XVI. Začal 28. června 2008 a skončil 29. června 2009, hlavním důvodem jeho vyhlášení bylo připomenutí 2000. výročí narození apoštola národů a cílem vést věřící k tomu, aby si rozšířili své znalosti o životě a díle svatého Pavla a inspirovali se jeho příkladem.

•          Sv. Jan Zlatoústý (4. stol.)

Jako plamen, který si pohrává se slámou a přetváří ve svou přirozenost všechno, co zapálí, tak i Pavel všechno proniká a všechno přivádí k Pravdě. Jako proud vody, který všechno uchvacuje a převrací překážky.

•          Sv. Jeroným (4. stol.)

Pavel je pozoun evangelia, lví řev, řeka Boží výmluvnosti. Pokaždé když jej čtu, zdá se mi, že neslyším slova, nýbrž hromy.

•          Erasmus Rotterdamský (1467–1536)

Říme, přijmi knížete, nebo alespoň nejvýznačnějšího učitele svého náboženství. Polib toho, který ohlásil tvou letitou slávu, opětuj lásku tomu, jenž tě miloval dříve, než tě spatřil… Jestli obdivuješ výmluvnost Cicerona, o němž nelze s jistotou říci, jestli Republice pomohl, nebo uškodil, jak to, že tě nepřitahuje výmluvnost Pavlova, které dlužíš podstatu své spásy a svého náboženství?

•          Victor Hugo (1805–1885)

Pro církev světec, pro lidství velikán, ten, jemuž se zjevila budoucnost. Nic není tak vznešené jako tato tvář udivena světlem vítězství.

•          Karl Barth (1886–1968, velký protestantský teolog)

Kdo se pouští do četby Pavla, podobá se člověku, který se snaží lézt po žebříku v tmavé věži. Když místo příčky nahmatá provaz, zachvátí ho hrůza a najednou nad sebou (ale nejen nad sebou) uslyší úder zvonu.

•          Ugo Vanni (1929–2018, uznávaný exegeta)

Zdá se mi, že Pavel byl vždycky „špatným svědomím církve“. Člověk nespokojený, neklidný, protože vždy toužil po absolutnu, vždy chtěl jít do hloubky… Dnes potřebujeme Pavla. Jeho přítomnost jako osten v těle církve je neustálou potřebou, kterou nelze popřít.

A kým je apoštol Pavel pro členy a členky Paulínské rodiny?

Toto Paulínské rodině mnohokrát kladl na srdce její zakladatel – blahoslavený Jakub Alberione:

• „Největší vděčnost náleží svatému Pavlu apoštolovi, který je tím pravým zakladatelem. Vskutku je naším otcem, učitelem, vzorem a ochráncem. To on stvořil tuto rodinu…“
• „My jsme si svatého Pavla nezvolili, to on nás zvolil a povolal.“

Kdo jsme my ve vztahu k apoštolovi národů? Jsme jeho děti. A jaké jsou důsledky toho, že máme takového otce? Jakub Alberione vysvětluje:

• „Děti mají život od otce: máme tedy žít jako on.“

A jindy zase:

• „Děti se musí podobat svému otci (…), od něj musíme převzít ducha, mentalitu, lásku Ježíše Krista a lásku k duším. Pavlova rodina, složená z mnoha členů, musí být Pavlem žijícím dnes, v jednom společném těle.“
  
  
• „Paulínskou rodinu vychovává svatý Pavel, aby pokračovala v jeho díle. […] Chce, abychom dělali to, co by dělal on, kdyby žil dnes.  A co by dělal? Plnil by dvě velká přikázání tak, jak nejlépe uměl: miloval by Boha celým srdcem, ze všech sil a celou myslí a miloval by bližního, aniž by se šetřil, protože žil s Kristem: ‚Vivit vero in me Christus‘ (Žije ve mně Kristus; Gal 2,20).“

Příhodný název drobné novény od Kateřiny Lachmanové 9 dní ruku v ruce s Terezií z Lisieux skvěle vystihuje mou nedávnou zkušenost s touto světicí. Docela dlouho mi toto dílko leželo v pokoji a čekalo na svůj příhodný okamžik. Ten nastal v situaci, která aktivovala mé rány z minulosti, kvůli nimž jsem poprosila jednoho kněze o přímluvu. On během modlitby zmínil právě Terezii, a tak jsem po návratu domů konečně vzala novénu do ruky s tím, že se ji za danou věc budu modlit. A ona tak začala mluvit do mého života.

Hned první den mě skutečně prorocky zasáhla přesně v tom, co jsem zrovna potřebovala postavit před oči: „Připomínej si častěji během dne pozvání žalmisty: ‚Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, vaše tvář se nemusí zardívat hanbou‘ (Žl 34,6). Kdykoli budeš mít tendenci malomyslnět nad sebou, vědomě vykroč z inverze svého smutku, rozmrzelosti a sebevýčitek a postav se vzpřímeně pod slunce Boží lásky, pod Pánův milosrdný pohled…“ A pak každý další den jsem skutečně měla vícekrát pocit, že Terezie stojí vedle mě, bere mě za ruku a ukazuje vždycky nějak trefně a konkrétně na Boha: v pátek mi připomněla vzácnost Kristovy krve, která vytéká z jeho probodeného boku, a mohu ji přijmout a rozlévat na druhé, v sobotu zase Marii Magdalénu a její odvahu vrhnout se Ježíšovi do náručí kdykoli se dere o slovo zklamání. Dále mě Terezie vedla skrze tuto novénu k častějšímu se vracení do Boží přítomnosti v mém srdci, k přímluvě za druhé… Zkrátka díky této malé knížce jsem s ní mohla prožít těch devět dní opravdu ruku v ruce.

Jana S.

(redakčně upraveno podle příspěvku v časopise Effatha)

Alžběta Stračinová je novickou v kongregaci Učednic Božského Mistra. V České republice jejich komunita sídlí v Brně. Tato kongregace patří do Paulínské rodiny, spolu s Dcerami sv. Pavla (paulínkami).

Alžběta pochází z Turčeka u Turčianských Teplic a v současné době je na duchovní formaci v Římě. Díky svému hudebnímu talentu vystudovala konzervatoř a později odešla do Brna, kde se dostala do tamní filharmonie. Vše nasvědčovalo tomu, že má před sebou slibnou hudební kariéru, ale zaslechla Boží volání, kterému nedokázala „odolat“.

Na slovenském webu Slovoplus.sk  si s ní vyšel dlouhý rozhovor, jehož zkrácenou verzi vám přinášíme v českém překladu na našem blogu. Celý ho najdete na odkazu v závěru článku.

• Alžběto, patříte do kongregace Učednic Božského Mistra v Paulínské rodině dona Alberioneho. Proč právě tato kongregace, jak jste se k ní dostala?

V době, kdy jsem začala vážně uvažovat o zasvěceném životě, jsem o žádném ženském řádu nevěděla. Znala jsem pouze bratry kapucíny a ti, myslím, ženský řád nemají. Tak jsem se rozhodla podívat se na internet, jaké ženské kláštery jsou na Slovensku a co dělají. Nenašla jsem však nic, co by mě oslovilo. Zavřela jsem internet a řekla jsem si: „Ježíši, jestli chceš, abych se Ti zasvětila, tak mi najdi místo Ty sám.“ A tak jsem se rozhodla, že to udělám. To bylo v červenci 2019. O tři měsíce později, na svátek svatého Františka z Assisi, jsem hrála na slavnostní mši v kapucínském kostele v Brně. Po mši svaté jsem byla pozvána na malé agapé, kde jsem se setkala se svou dobrou kamarádkou, a ta mě hned představila jedné známé sestře z kongregace Učednic Božského Mistra. Radost, nadšení a jiskra v jejích očích, s jimiž komunikovala, se hluboce dotkly mého srdce.

• Co následovalo?

Pozvala mě, abych se někdy zastavila v jejich malém obchůdku na kávu a dokončila náš rozhovor. Vzala jsem si to pozvání k srdci, ale trochu jsem se styděla, a tak jsem hledala nějakou záminku, abych tam mohla zajít. Zjistila jsem, že mi v pokoji chybí obrázek Panny Marie, a tak jsem vyrazila za sestrami.

Sestry mě hned poznaly a daly jsme se do řeči. Dostala jsem také slíbenou kávu. Vyprávěly mi o své spiritualitě a o svém zakladateli. Zpočátku mě Paulínská rodina příliš nenadchla, zdála se mi příliš moderní a apoštolát sdělovacích prostředků mě tolik nezaujal. Ale později, když jsem lépe poznala zakladatele, jeho myšlenky, dílo a specifika naší kongregace, začala jsem cítit, že by to mohlo být moje místo.

• Co Vás nejvíce oslovilo?

Na začátku mě nejvíce oslovil liturgický apoštolát. Odmalička jsem se snažila zapojovat do liturgie a líbilo se mi, když byla dobře připravená. Co se týče houslí, hraji a zpívám hlavně v našem kongregačním kostele v Římě, zejména při mši svaté nebo při adoraci a jiných slavnostech. Začala jsem se trochu učit hrát na varhany, ale bohužel nemám moc času na studium, formace je teď na prvním místě.

Dalším důležitým momentem pro mě bylo, když jsem dostala malou knížku s několika modlitbami od Jakuba Alberioneho. Okamžitě jsem si je zamilovala. Vyjadřovaly to, co jsem prožívala ve svém srdci. Dodnes se je modlím. To pro mě byly asi nejdůležitější okamžiky.

• Alžběto, co pro Vás hudba znamená?

Hudba je pro mě velký dar, který nám Bůh dal, abychom vyjádřili to, co nelze vyjádřit slovy. Hudba vychází ze srdce a také se ho dotýká. Je to spolehlivý prostředek komunikace. Když hraji, soustředím se hlavně na hudbu, jež se v tu chvíli stává mou modlitbou. Nenahrazuje mi ale čas tiché soustředěné modlitby, která je základem mého duchovního života.

• Příležitost hrát ve Vatikánu v bazilice svatého Petra byla jistě nezapomenutelným zážitkem. Můžete nám o tomto zážitku říct více?

Jeden z papežských celebrantů, který s námi sloužil mši a slyšel mě hrát, mě a mého společníka oslovil, zda bychom neměli zájem zahrát si na kající pobožnosti ve Vatikánu, jíž předsedá papež František. Během této pobožnosti Svatý otec zpovídá a tento okamžik je doprovázen hudebními vstupy. Samozřejmě jsme to přijali s velkou radostí a úctou. Musím říct, že to pro mě byl opravdu velmi příjemný zážitek. Dokonce i samotný papež, když vyšel ze zpovědnice, se zajímal o to, kdo to hraje.

• Alžběto, jste dnes šťastná a spokojená se životem, který pro Vás Pán Bůh naplánoval?

Ano, jsem opravdu šťastná a velmi vděčná Pánu Bohu za dar svého povolání a za odvahu na něj odpovědět. Neznamená to však, že žiji bezproblémový život s hlavou v oblacích. Naopak, život v komunitě přináší mnoho těžkostí, ale člověku pomáhá, pokud se otevře a kráčí vstříc vnitřní svobodě, která je podle mého názoru důvodem skutečného štěstí.

• Nadějná a talentovaná houslistka se jednou stane řeholnicí. Boží cesty jsou opravdu překvapivé, že?

Je to tak, Pán Bůh dokáže lidi někdy opravdu překvapit. Ale jeho překvapení vždy chtějí jen jeho konečné dobro. Proto je důležité mu důvěřovat. Nikdy mě nezajímala sláva. Ráda jsem si jen hrála a dělala lidem radost. Bavily mě koncerty a možnost spolupracovat s talentovanými hudebníky. Na jednu stranu mi to trochu chybí, ale někdy člověk musí dělat taková rozhodnutí. A já vím, že jsem se rozhodla správně.

**

Celý rozhovor v originální slovenštině: https://www.slovoplus.sk/alzbeta-stracinova-ked-hram-sustredim-sa-na-hudbu-ktora-sa-stava-mojou-modlitbou

Nikdy by mě nenapadlo, že Stormie nebyla věřící od dětství. V jejích knihách o síle přímluvné modlitby lze totiž spatřit hlubokou víru a důvěru v Boha. Než potkala Ježíše, její život připomínal hrůznou cestu temným hvozdem. Z matkou týrané dívenky, která si v dospělosti prošla okultními praktikami, sobeckými vztahy, chtěnými potraty, drogovou a alkoholovou závislostí, pokusy o sebevraždu, pocity méněcennosti a nehodnosti lásky, se stala věrná manželka a starostlivá maminka dvou dětí, jež celý svůj život svěřila do Pánových rukou. Samozřejmě to nebylo ze dne na den, plného uzdravení se jí dostalo až po více než deseti letech. Stormie našla Boha pomocí společenství církve, které ji s láskou přijalo a léta se za ni modlilo. Její vroucí vztah k modlitbě pramení ze zkušenosti působení Boží moci a zakoušení Boží lásky a blízkosti.

Ve své autobiografii Z temnot ke světlu líčí autorka různá těžká a hluboká vnitřní (i psychická) zranění, jež měla za následek nechuť k životu a zoufalství. Kdyby jí Bůh neposlal do cesty křesťanské přátele, kteří ji doprovázeli na její cestě k uzdravení a osvobození, pravděpodobně by si vzala život. Stormie odpověděla na Ježíšovu výzvu k obrácení a přijala ho za svého Pána, v něj vložila všechnu svou důvěru. Aby v ní Bůh mohl působit, musela postupně opustit všechno, co ji v životě brzdilo, dokonce i nejbližší přátele. Byla velmi radikální. Ne každý člověk by to dokázal. S manželem pak založili modlitební skupinku, která funguje dodnes a za ty roky, co schází, vydala mnoho krásných duchovních plodů. Myslím si, že víra Stormie Omartianové je ryzí a upřímná. Brala bych jako výsadu, že nám dává nahlédnout do svého nitra prostřednictvím svých knih, kterých u nás vyšla už celá řada. 

Když zapátráme v paměti, jistě si vzpomeneme alespoň na jednu situaci, kdy jsme o sobě smýšleli podobným způsobem jako Stormie. Nejčastěji to bývá v období dospívání, nebo když něco hodně zkazíme. V autorčiných slovech vidím krásný příklad hodný následování. Kdykoli o sobě budeme pochybovat nebo nepřijímat sebe sama, svěřujme to Ježíši v modlitbě. On je nám vždy nablízku a zjevuje nám pravdu o nás samotných. Uzdravuje „každou nemoc a každou chorobu“, uzdravuje naše myšlenky a naše srdce. On zvítězil nad zlem jednou provždy a neustále nám to dokazuje. 

Autorka tohoto příspěvku je redaktorkou v nakladatelství Paulínky

Sestra Anna Mátiková (autorka vydaných titulů Expedice Bible a Adventní kúra pro duši) byla nedávno hostem slovenské redakce Vatikánského rozhlasu (Vatican News). Pro jeho posluchače si připravila první díl seriálu „Biblické postavy“. Podle liturgického kalendária se zaměřila na osobu Ducha Svatého. Příště bude hostem na slavnost Narození sv. Jana Křtitele.

Její příspěvek si lze poslechnou v archivu nebo vám ho nabízíme zde v českém přepisu.

***

Těžko by mohla být vhodnější doba pro zahájení nového pravidelného seriálu o biblických postavách než v předvečer svátku Letnic. Svátek Seslání Ducha Svatého nás upozorňuje na někoho, kdo – na první pohled – jen stěží zapadá do kategorie „postava“. Krátký slovník slovenského jazyka uvádí několik významů slova „postava“, které se týkají především lidského těla, člověka a jeho viditelné podoby nebo lidské osobnosti. Podle těchto kategorií se tedy Duch Svatý do seznamu biblických postav nedostane. Avšak pokud jsme ochotni pod pojmem „biblická postava“ zahlédnout aktivní subjekt, který svobodně jedná a svým jednáním vstupuje do vzájemných vztahů s jinými osobami, pak je Duch Svatý jako biblická postava nejen přijatelný, ale možná i nejvhodnější kandidát na nový začátek.

Ze všech novozákonních knih je Duch Svatý jako aktivní činitel nejvýraznější ve Skutcích apoštolů. Tato kniha nás provází celou velikonoční dobou, a to v prvním čtení každé neděle, ale i v liturgii všedních dnů.

V první kapitole je silueta Ducha Svatého ještě poměrně nejasná, ale od počátku je zřejmé, že působí jako samostatná entita, a nikoli tedy jako nějaká abstraktní nadpřirozená síla či moc.

Neuchopitelné působení Ducha, které přesahuje možnosti lidského vyjádření, vystupuje do popředí zejména při popisu toho, co se odehrálo mezi shromážděnými učedníky v Jeruzalémě v den Letnic. Sílu Ducha zde pisatel vyjadřuje pomocí obrazu prudkého větru a ohně. A dozvídáme se, že Duch dává učedníkům schopnost mluvit mnoha jazyky. V souvislosti s tímto příchodem Ducha mluví biblický pisatel – s odkazem na starozákonního proroka – o vylití. Ještě dále se autor Skutků opakovaně zmiňuje o tom, jak byli učedníci naplněni Duchem nebo jak někteří z nich mluvili plni Ducha. Zdá se nám tedy, jako by Ježíšovi učedníci přece jen obdrželi jakousi „duchovní moc“.

Pozorná četba Skutků apoštolů nás však s touto abstraktní představou neseznamuje. Jak se totiž odvíjí příběh prvotní církve, můžeme si všimnout, že autor Skutků opakovaně mluví o Duchu Svatém jako o osobě. Duch Svatý přímo oslovuje Ježíšovy učedníky a podněcuje je ke konkrétním činům. Tak je tomu například v případě Filipa, apoštola Petra a společenství učedníků v Antiochii. Dozvídáme se také, že někteří lidé svými postoji Duchu Svatému odporují.

Když ale čteme Skutky apoštolů dál a dál, neunikne nám jedna pozoruhodná skutečnost. Výslovné zmínky o Duchu Svatém jsou jaksi stále vzácnější. Tu a tam je sice zmíněno, že učedníci byli naplněni Duchem nebo jednali z jeho vnuknutí, ale projevy Ducha jsou stále méně nápadné. Zatímco v prvních kapitolách je opakovaně zmiňován, ve dvanácté a čtrnácté kapitole se o něm nemluví. Dokonce ani od dvaadvacáté kapitoly o něm není řečeno ani slovo. Teprve v závěrečné dvacáté osmé kapitole se apoštol Pavel zmiňuje o Duchu Svatém v souvislosti s citovaným úryvkem z proroka Izajáše.

Co by to mohlo být? Duch Svatý je na začátku opakovaně zmiňován jako ten, kdo je naplněním zaslíbení. Je to on, kdo učiní z bázlivých Galilejců neochvějné svědky Ježíšova vzkříšení. Je to on, kdo otevírá rodící se církev pohanům. Jeho služba je zpočátku nezaměnitelná. Ti, na které sestoupí, jsou náhle schopni toho, co pro ně bylo dosud nemyslitelné. Proč však známky jeho vlivu postupně slábnou, až zmizí úplně? Jistě to není tím, že by mocnému Božímu Duchu docházely síly. Zdánlivé „slábnutí“ Ducha Svatého z příběhu prvotní církve je ve skutečnosti velmi významným poselstvím o logice Božího působení v dějinách spásy.

Každý člověk přirozeně touží zanechat po sobě nějakou významnou stopu. Majitel firmy chce, aby jeho značka byla na trhu trvale známá. Ředitel školy je rád, když se na jeho jméno vzpomíná v dobrém co nejdéle. Přírodovědec nebo archeolog sní o tom, aby se jeho jméno navždy zapsalo do historie nějakým významným objevem. Každý z nás v rámci svých možností touží zanechat po sobě stopu. My lidé zkrátka přirozeně obsazujeme prostor, do něhož vstupujeme.

Bůh jedná jinak. On je Původcem a Dárcem všeho, co existuje. Nelze ho však zachytit ani spatřit. A evangelista Jan říká: „Bůh tak miloval svět, že poslal svého Syna“ (Jan 3,16). Vrcholným projevem Otcovy lásky není prosazení sebe sama, ale poslání Syna. A jak Syn jedná? Jeho slova zachycuje tentýž evangelista: „Je pro vás lepší, abych odešel. Neboť neodejdu-li, nepřijde k vám Utěšitel. Jestliže však já odejdu, pošlu ho k vám“ (Jan 16,7). Otec ustupuje stranou a posílá Syna. Syn také ustupuje do pozadí a posílá Ducha. A jak se on, zaslíbený Duch, projevuje? Jeho přítomnost je doprovázena mocnými jevy, ale nepohlcuje ty, které naplňuje. Naopak je uschopňuje k tomu, aby byli schopni mluvit a jednat. On nezabírá prostor, on jej vytváří.

Oblíbenou aktivitou pro návštěvníky sakrálních prostor, a to nejen při Noci kostelů, je zapálení svíčky. Co třeba k místu, kde dáváte svíčky k dispozici, umístit jednu z těchto dvou modliteb (nebo nějakou podobnou) – ať už vytištěnou na jednom větším listu, nebo nakopírovanou v menším formátu u každé čajové svíčky?

Ta první je překlad originálu z jednoho milánského kostela. Druhá je naší variantou pro tzv. nevěřící, kterou nabízíme právě pro návštěvníky Noci kostelů.  

Modlitba při rozsvícení svíčky

Prosím tě, Pane, ať je tato svíce, kterou zapaluji, tvým světlem, jež mne osvítí v těžkostech a v okamžicích rozhodování. Ať je tvým ohněm, který ve mne spálí každé sobectví, pýchu a nečistotu. Ať je tvým plamenem, který bude hřát mé srdce a tvář. Nemohu v tomto tvém domě zůstat déle, ale zanechávám zde hořet tuto svíci jako kousek sebe, který ti chci darovat. Pomoz mi prodloužit tuto modlitbu do všeho mého konání tohoto dne.
Amen.

Slova důvěry při rozsvícení svíčky

Ať je tato svíčka, kterou zapaluji, světlem, jež mne osvítí v těžkostech a v okamžicích rozhodování. Ať je ohněm, který ve mně spálí každé sobectví, pýchu a černé myšlenky. Ať je plamenem, který bude rozpalovat mé srdce a dodávat mi sílu, když se bude zdát, že mě obklopuje jen temnota.

Nemohu v tomto posvátném prostoru zůstat déle, ale zanechávám zde hořet tuto svíčku jako kousek sebe, jako znamení, že doufám, že nejsem zde na zemi sám/sama, ale že je tu někdo, kdo o mně ví a myslí na mě s láskou. 

Neumím se modlit, ať je tedy plamínek této svíčky mou modlitbou, která tu zůstane v mém jménu (můžete vyslovit své jméno a jména těch, na které také ještě myslíte a přejete jim to nejlepší).