Sestra Anna Mátiková (autorka vydaných titulů Expedice Bible a Adventní kúra pro duši) bývá pravidelným hostem slovenské redakce Vatikánského rozhlasu (Vatican News). Pro jeho posluchače si připravila další díl seriálu „Biblické postavy“. Podle liturgického kalendária tentokrát hovořila o Herodovi a jeho potomcích vystupujících v Novém zákoně. Její příspěvek si lze poslechnou v archivu nebo vám jej nabízíme zde v českém přepisu.
Nový zákon se zmiňuje o několika historických osobnostech, které se jmenují Herodes:
Prvním z nich je Herodes Veliký. V roce 45 př. Kr., ve dvacátém pátém roce svého života se stal nejprve místodržícím v Galileji. O pět let později byl oficiálně korunován za krále a území zahrnujícímu Galileu a Judeu vládl třicet tři let. Vystupuje v Matoušově evangeliu o Ježíšovu narození. Je zde popisován jako zákeřný krutovládce, který s úlisnou zdvořilostí přijímá mudrce z Východu, a vzápětí – v chorobném strachu o svou pozici – nechává vyvraždit betlémské děti. Ačkoli o tomto krvavém incidentu mimobiblické prameny mlčí, Herodovo paranoidní chování je ve starověkých textech dostatečně doložené.
Obr. 1: Lattanzio Gambara: Vraždění neviňátek (16. stol.)
Ví se o něm, že z obavy o svou moc nechal popravit i dva své vlastní syny Alexandra a Aristobula. Kromě krutosti a ne vždy úspěšného lavírování mezi snahou zalíbit se římské moci a získat si přízeň židů se Herodes Veliký zapsal do dějin především svou čilou stavitelskou aktivitou. K jeho nejvýznamnějším počinům se řadí obnova jeruzalémského chrámu, stavba přístavu v Césareji Přímořské, vybudování paláce Herodium několik kilometrů jižně od Jeruzaléma a postavení pevnosti Masada na pahorcích západně od Mrtvého moře.
Po smrti Heroda Velikého byla vláda nad územím jeho království rozdělena na čtyři části. Salome, Herodova sestra, dostala města Jamnia, Ashdod a Phasaelis. Další tři připadly Herodovým synům, kteří též nesli jméno svého otce: Herodes Archelaus, Herodes Antipas a Herodes Filip II. Zatímco Archelaus a Antipas měli stejnou matku – Malthaké, Herodes Filip II. byl jejich nevlastní bratr, syn Kleopatry Jeruzalémské.
Herodes Archelaus se stal následníkem trůnu v Jeruzalémě a panoval nad Judskem, Samařskem a Idumeou. Z evangelistů jej zmiňuje pouze Matouš, když zdůvodňuje Josefovo rozhodnutí vrátit se z Egypta nikoli do Jeruzaléma, ale do Galileje. Právě pro svou krutost a politickou neschopnost byl Archelaus sesazen římskou mocí už v roce 6 po Kr. a vládu nad jeho územím přebrali římští prokurátoři.
Herodes Filip II. byl až do roku 34 po Kr. tetrarchou Itureje a Trachonitidy, jak uvádí evangelista Lukáš v souvislosti se začátkem působení Jana Křtitele. Kromě této Lukášovy zmínky už ovšem Filip, vlastním jménem Herodes Filip II., v Novém zákoně nevystupuje. Není to Filip, kterému Herodes Antipas přebral manželku Herodiadu. Ta byla původně ženou jiného Filipa, jehož historici označují jako Herodes Filip I.
Evangelista Lukáš ve své druhé knize, která se nese název Skutky apoštolů, zmiňuje ještě Agrippu, celým jménem Herodes Agrippa I. Byl to vnuk Heroda Velikého a syn Aristobula, jehož nechal vlastní otec popravit. Agrippa I. byl tedy i nevlastní synovec Archelaa, Antipa a Filipa. Agrippa I. vládl v Judsku a je to právě on, kdo podle údajů ve 12. kapitole Skutků apoštolů nechal popravit Jakuba, Janova bratra, a pronásledoval rodící se církev.
V souvislosti se soudním procesem apoštola Pavla v Césareji Přímořské se ve Skutcích apoštolů ovšem zmiňuje už jiný Agrippa. Je to jeho syn, celým jménem Herodes Agrippa II.
V Novém zákoně se to tedy členy Herodovy dynastie jen hemží. Avšak zatímco Herodes Veliký nejvíc šokuje čtenáře svou krutostí, největší pozornost věnují evangelisté jeho synovi, Herodovi Antipovi.
Jako jeden z již zmíněné trojice následníku Heroda Velikého, Herodes Antipas až do své smrti v roce 39 po Kr. vládl nad Galilejí a Pereou. Právě tento Herodes podle synoptiků nese odpovědnost za popravu Jana Křtitele. V den, kdy slavíme památku Umučení svatého Jana Křtitele (29. srpna), se v liturgii čte Markova verze této události a je obtížné ubránit se otázce, proč jinak velmi úsporný a stručný evangelista věnuje tolik pozornosti této morbidní události, ze které se radostná zvěst obvykle doluje za pomoci složité homiletické akrobacie.
Obr. 2: Bernardino Luini: Salome dostává hlavu Jana Křtitele (16. stol.)
Indicie k Markovu autorskému záměru musíme hledat v samotném textu. Marek Heroda opakovaně označuje slovem „král“. Z historie ovšem víme, že Antipovi (na rozdíl od jeho otce Heroda Velikého) už tento titul nenáleží. Byl pouze tetrarcha. Herodes tančící dívce vehementně sliboval polovinu „království“, přestože žádné království ve skutečnosti neměl. Z římské blahovůle směl spravovat pouze část někdejšího království, a to Galileu a Pereu.
Opakované zmínky o králi a království u muže, který ve skutečnosti není králem a zjevně se jako král nechová, jsou v evangelním textu jasným znamením ironie. Její pomocí a díky ostrému kontrastu mezi Herodovým nemorálním jednáním na hostině a zázračném nasycení velkého zástupu hned v následném pokračování evangelia Marek upírá naši pozornost na toho, kdo je skutečným Králem a kdo se jako král opravdu královsky stará o svěřený lid a dává za něj svůj vlastní život – na Ježíše.