Blog, Strana 3

Poselství Svatého otce k letošnímu 57. Světovému dni sdělovacích prostředků se nese v duchu motta Mluvit srdcem. Odvolává se na slova novozákonního listu Efezanům, kde zaznívá výzva: „Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista“ (Ef 4,15; ČEP).

Není to poprvé, co papež František čerpá právě z tohoto novozákonního textu, z listu Efesanům. Na stejnou biblickou knihu se odvolával již v roce 2019. Tehdy připomněl, že i ve světě komunikace a médií stále platí, že „jsme údy téhož těla“, údy Kristova těla (srov. Ef 4,25). Letos papež zaměřuje naši pozornost na dva základní předpoklady toho, aby lidská komunikace – i ta masmediální či digitální – byla autenticky křesťanská. Těmito předpoklady jsou pravda a láska.

Papež František se ve svém poselství inspiruje druhou částí listu Efezanům – konkrétně čtvrtou kapitolou. Ta obsahuje takzvané „parenetické“ pasáže čili napomenutí. V nich odesílatel listu připomíná svým adresátům, že Kristovo tajemství, které jim právě představil v předchozích třech kapitolách, má zcela konkrétní důsledky pro jejich každodenní život. V logice Pavlových listů totiž život křesťanů není nic jiného než společná cesta k plnosti tajemství vzkříšeného Krista. Dosažení tohoto cíle však mohou ohrozit falešné a bludné nauky, jež by mohly odvést Kristovy následovníky od jejich jediného Pána (srov. Ef 5,14).

A právě na tomto místě apoštol staví do protikladu pravdu a klamné učení. České formulaci „buďme pravdiví v lásce“ odpovídá v originálu poměrně zřídkavé řecké sloveso. A to – jak správně naznačuje český překlad – skutečně neznamená jen mluvit pravdu, ale zahrnuje i činy a postoje, kterými člověk potvrzuje pravdivost a důvěryhodnost nějaké skutečnosti nebo osoby.

Kristovi následovníci jsou povoláni vydávat svědectví o Kristově pravdě. A to znamená nejen hlásat jeho evangelium, ale také svědčit o tom, že Ježíš Kristus je důvěryhodný.

A jak se toto povolání naplňuje? Autor listu velmi úzce propojuje svědectví o pravdě s láskou. Z toho vyplývá, že svědectví o pravdivosti evangelia, o reálnosti Ježíšova vzkříšení a o věrohodnosti jeho osoby se nevydává natolik slovy a argumenty, jako spíš způsobem života.

Původní pisatel ani adresáti listu Efezanům si jistě nedokázali představit rozsáhlý digitální vesmír, který denně navštěvují, nebo dokonce obývají muži a ženy třetího tisíciletí. Každodenní radosti a starosti Efezanů a jejich duchovní zápasy byly pravděpodobně zcela odlišné od těch našich. Avšak navzdory možným rozdílům to, co apoštol navrhuje Efezanům, ani dnes neztrácí nic ze své aktuálnosti.

Ježíš je Pánem i takzvané „digitální planety“, takže i „digitální generace“ jsou povolány vydávat svědectví o jeho pravdě láskou, která v nových kontextech nabývá stále nových podob: úcta k lidské důstojnosti, respekt k duševnímu vlastnictví a k soukromí, odmítání manipulace a předsudků… a mnoho dalšího.  

Sr. Anna Mátiková FSP

Dostalo se k nám do redakce jedno pěkné zamyšlení řeholní sestry nad knihou Vypadlá z hnízda. To nás opět utvrdilo, že tato kniha není určena jen pro ženy-matky, jak by se třeba mohlo zdát.

 Vypadlá z hnízda aneb „Rozšiř stan svého srdce“ (Iz 54,2)

Když jsem otevírala tuto knihu, abych původně jen nahlédla, o čem je, netušila jsem, že mě strhne natolik, že ji jedním dechem přečtu za jednu cestu vlakem. Nemohla jsem se od ní odrhnout.

Autorka Clotilde Noël nám vypráví svou zkušenost s procesem adopce holčičky s Downovým syndromem poté, co měli s manželem už šest dětí. Nenutí nás, abychom dělali totéž, ani nemotivuje k obdivu. Je to ryze osobní, svěží a dynamické vyprávění o lidském srdci, které je uhnětené do Boží podoby, tedy široké a přijímající. Nezastaví se před žádnou překážkou, dokud milovaného a vytouženého človíčka nezíská, stejně jako náš Bůh. Je to svědectví o zralém mateřství a otcovství, nejen o tom tělesném, které je povoláno, aby přijímalo život a hojilo rány.

Svědectví o ženě, jež odpovídá na Boží pozvání přijmout do svého domácího hnízda človíčka s hendikepem, které je tak překvapující a jiné než ostatní. O ženě a muži, kteří si dovolí, nikoli okázale, udělat něco jiného, než je standard. O člověku, na kterém se uskutečnilo pozvání z 54. kapitoly proroka Izaiáše: „Rozšiř stan svého srdce“.

Jana Svobodová FMA

Den Země je svátek, který se každoročně slaví 22. dubna po celém světě. Jeho cílem je podpořit environmentální ochranu a udržitelnost rozvoje. Země nám byla svěřena do péče jako Boží dar a naše generace ji má chránit pro ty následující.

Papež František v roce 2015 vydal encykliku Laudato si’ (Buď chválen), která se zabývá ekologickými otázkami a přináší nové myšlenky a důležité aktuální výzvy týkající se ochrany životního prostředí a udržitelného rozvoje.

Adresáty této encykliky nebyli jen věřící, ale všichni lidé, kteří si váží naší planety a chtějí se podílet na její ochraně. Pokud mezi ně patříte, ale ještě jste si knihu nepřečetli, nabízíme vám ji ke stažení zdarma jako e-book, nebo si ji můžete zakoupit v našem e-shopu.

Chtěly jsme pro vás z encykliky vybrat nějaký "burcující" text. Nakonec jsme vybraly tak obyčejnou věc, jako je modlitba vděčnosti za dar jídla.

204. Aktuální situace světa „vzbuzuje pocit nestability a nejistoty, který zas plodí formy kolektivního egoismu“. Když se lidská osoba vztahuje pouze k sobě samé a izoluje se ve svém vědomí, jen roste v nenasytnosti. Čím více se vyprazdňuje srdce člověka, tím více potřebuje kupovat, vlastnit a konzumovat věci. Zdá se, že v této souvislosti nemá skutečnost žádné meze. (…)  

226. Mluvíme o postoji srdce, které všechno prožívá s pokojnou pozorností, které dovede být u někoho plně přítomné, aniž by přemýšlelo o tom, co bude následovat, které se odevzdává každé chvíli jako božskému daru, jenž se má prožívat naplno. Ježíš nás tomuto postoji učil, když nás vybízel hledět na polní lilie a na nebeské ptáky nebo když „pohlédl s láskou“ na hledajícího člověka (srov. Mk 10,21). On opravdu uměl být naplno přítomen u každé lidské bytosti a před každým stvořením, a tak nám ukázal cestu k překonávání chorobné úzkosti, která nás činí povrchními, agresivními a bezuzdnými konzumenty.  

227. Projevem tohoto postoje je schopnost zastavit se a děkovat Bohu před jídlem a po jídle. Navrhuji věřícím, aby se navrátili k tomuto cennému zvyku a hluboce ho prožívali. Chvíle dobrořečení – byť i velmi krátká – nám připomíná naši životní závislost na Bohu, umocňuje v nás smysl pro vděčnost za dary stvoření, je projevem vděčnosti vůči těm, kdo nám svou prací poskytují tato dobra, a upevňuje solidaritu s těmi nejpotřebnějšími.

Toto je dopis, který nám nedávno dorazil z Věznice Mírov. Ukazuje, že Bůh může být nalezen a vnímán v každém z nás, bez ohledu na to, kde se nacházíme a v jakých životních okolnostech žijeme.

Gregory Boyle: Kérky na srdci – recenze od pana R. (redakce zná celé jeho jméno, pravidelně si u nás knihy „objednává“)

V Bohu a s Bohem uvnitř nás se rodíme každý. Nemáme-li to štěstí a spočineme v dysfunkční rodině, je Bůh v nás potlačen do pozadí. Cesta našeho života pak nabere nesprávný směr. Ti, kdo v Los Angeles neměli to štěstí láskyplného zázemí, často končí v jednom z mnoha gangů, v jejichž počtu drží „město andělů“ celosvětový primát. Stávají se vyvrženci společnosti a na své další cestě jen bloudí a tápají.

Boží světlo si ale umí najít cestičku i do těch nejtemnějších zákoutí… A zazářilo skrze jezuitského kněze Gregoryho Boyla, jenž pro takové lidi založil pomocný program Homeboy Industries.

Kniha je přehlídkou mnoha silných příběhů členů gangů, kteří našli správnou cestu, byť ne každá ústí ve svém závěru ve šťastný konec.

Otec Gregory Boyle svým čtenářům barvitě zprostředkovává autentické prožití nejednoho osudu chlapců z podsvětí gangů. Knihu ocení široké spektrum čtenářů, nejen pracovníci v sociálních službách a pedagogové.

Pokud v lidech panují předsudky a tendence k automatickému škatulkování, pak tato kniha nejlépe vystihuje, že to není přístup, který si Bůh přeje, ale že projev sounáležitosti je tím nejvhodnějším lékem. My lidé k sobě totiž patříme: bez ohledu na náboženské vyznání, rasu a společenského postavení.

Soucit, láska, solidarita – tudy vede cesta k probuzení a rozvíjení Boha v každém zbloudilci na cestě jeho života…

Na Mírově 12. 9. 2022                          

Podařilo se nám zastihnout on-line autora Křížové cesty nejen za Ukrajinu otce Mychajla Ivanjaka a položit mu několik otázek. Pokud jste pozorní, jistě si všimnete, že na přiložené fotografii drží v ruce již naše české vydání. Fotografie je z komunity bratří paulínů ve Lvově, kam jsme několik českých výtisků zaslali. Naši bratři původní text vydali a sami nás na něj upozornili. Otec Mychajlo byl zrovna u bratří na návštěvě, když jsme s ním komunikovaly my z Prahy. 

***

Můžete se českým čtenářům trochu představit?

Jmenuji se Mychajlo Ivanjak. Pocházím ze západní Ukrajiny, z malebného pohoří Karpat. Jako dítě jsem zažil rozpad SSSR a obnovení ukrajinské nezávislosti. Slýchal jsem mnoho o podzemním životě ukrajinské řeckokatolické církve, o statečných mučednících pro víru, což mělo vliv na mé povolání. Již více než 20 let jsem redemptoristou, knězem misionářem.

V den napadení Ukrajiny Ruskem – 24. února 2022 – jsem byl zrovna v klášteře u chrámu Narození Panny Marie v Černihivu. Toto město leží na severu Ukrajiny, blízko hranic Ruska a Běloruska: ruská vojska touto oblastí procházela, když chtěla obsadit Kyjev. Město i okolí bylo silně bombardováno letadly. Byla to hrůza. V našem klášteře jsme měli sklep, kde se schovávaly děti a ženy, prakticky jsme tam žili až do dubna. Některým se podařilo utéct do různých evropských zemí, někteří tam s námi zůstali.

Byli jsme v obležení, bylo to těžké s dodávkami potravin, lidé neměli světlo ani teplo. Nejvíce nás ovšem znepokojovalo neustálé letecké bombardování, zejména v noci a v podvečer. Až před Velikonocemi se ruská vojska z okolí stáhla; samotné město se ubránilo. A pak jsme teprve byli svědky neskutečných hrůz, kterých se ruští vojáci dopustili při mučení civilistů v okolí. Nyní se Černihiv pomalu zotavuje. Válečné události tu ale zanechaly stopu na dlouhé generace. A válka trvá dál, rakety stále létají…

Jak vznikl text křížové cesty?

Křížovou cestu jsem napsal jedné březnové noci do mobilu. Slyšel jsem, jak se náš klášter otřásá dalším bombardováním.

Modlit se a zapisovat slova modlitby křížové cesty se mi v té chvíli stalo velkou vnitřní posilou, protože pro mne bylo velmi těžké dívat se na utrpení lidí, především dětí, a slyšet všudypřítomný pláč… Kam člověk dohlédl, viděl jen rozbité domy a pobíhající osamělá zvířata, která marně hledala ochranu.

Jak se proměnila Vaše kněžská služba za války?

V klášteře nás bylo v tu chvíli pět bratří redemptoristů. Vzhledem k tomu, že ve městě byl zničen rozvod vody, rozváželi jsme přeživším vodu. Lidem, kteří u nás zůstali, jsme poskytli duchovní a psychologickou podporu, také jsme jim vařili jídlo, pekli chléb a rozváželi potraviny po městě.

Máte nyní kontakt s věřícími, kteří museli opustit své rodiště?

V listopadu 2022 jsem na čas odjel za našimi krajany-uprchlíky na Island. Jsou sice v bezpečí, ale cítí smutek, protože museli opustit rodný dům, všechno, co měli, co vytvořili, a s malým kufříkem odejít ze svých domovů v Buči, Hostomelu, Chersonu, Mariupolu, Berďansku a v dalších ukrajinských městech. Jsou to rozbité rodiny… děti, které velmi touží po návratu domů.  Slavili jsme společně Vánoce, setkávali jsme se a modlili. Teď už jsem zase zpět na Ukrajině.

Při modlitbě Vaší křížové cesty mě nejvíce oslovilo 11. zastavení s prosbou, aby v srdcích napadeného národa zvítězila láska Kristova, a ne nenávist. To je zkušenost, jež se v různé míře týká kohokoli: každý si v sobě neseme nějakou spravedlivou bolest a nenávist vůči agresorovi, který však v případě národa dostává kolektivní tvář (i tohle známe z našich dějin). Kromě modlitby, máte k tomu ještě nějaký jiný komentář?

Mohu odpovědět slovy našeho zesnulého patriarchy Lubomyra Huzara († 2017):

„My tu dnes máme agresora – Rusko. Nebude snadné mu odpustit, protože se odmítá omluvit. Dnes se cítí být v právu, označuje nás za zločince, šílence a podobně. Přesto si však myslím, že s Boží pomocí nastane doba, kdy zdravé jádro ruského národa pozdvihne hlas a řekne: Dost!“ (z promluvy Vánoční svátky o míru a odpuštění, 2015).

A já k tomu dodávám slova apoštola Pavla z listu Římanům, že je stále třeba usilovat o toto: „Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem“ (Řím 12,21).

Chcete něco vzkázat českým čtenářům, kteří se budou sami nebo ve farnostech modlit Vašimi slovy tuto křížovou cestu?

Moc děkuji obyvatelům České republiky za bratrskou pomoc Ukrajincům. Za vaše dobro a milosrdenství těm, kteří u vás našli útočiště, za vaši humanitární a vojenskou pomoc. Vaše milosrdenství se navždy zapsalo do našich srdcí.

Modlím se za vás!
Kéž přijde den vítězství nad zlem! Svoboda je ten největší dar, je drahá, ale budeme za ni bojovat až do konce!
Bůh nám všem pomáhej!
o. Mychajlo

Opět vám nabízíme něco z pokladu, který nám během svých lednových přednášek zanechala spolusestra Rose Pacatte FSP, tentokrát těm z vás, kteří milují filmy! Ano, i v době postní je možné dívat se na filmy a mít z toho duchovní užitek! Aby tomu tak opravdu bylo, nabízíme metodu cinema divina.

***

Cinema divina spojuje tradiční křesťanskou praxi lectio divina, tedy meditativní čtení Písma svatého, s promítáním filmů, o nichž se poté diskutuje. Tento způsob práce s filmem umožňuje lidem, kteří se chtějí více zaměřit na duchovní stránku svého života, nalézt nové způsoby prožívání víry a objevovat inspiraci v umění a kultuře.

Metody používané v rámci Cinema divina se mohou odlišovat, ale stejně jako u lectio divina je základ totožný. Základní kroky jsou následující:

1. Výběr filmu. Předem je třeba vytipovat vhodný film s duchovním (ne nutně striktně náboženským) tématem, například: spravedlnost, odpuštění, věrnost, přátelství, víra, náboženská zkušenost.
2. Lectio divina nad biblickým textem, který se vztahuje k tématu zvoleného filmu. Každý nad textem chvíli rozjímá sám, což účastníkům napomáhá naladit se na duchovní dimenzi tématu, kterého se film dotýká.
3. Sledování filmu. Promítání se odehrává v tichu, aby diváci mohli vnímat filmový zážitek s co nejmenšími rušivými vlivy.
4. Reflexe viděného. Po skončení filmu si diváci sdílejí své myšlenky, pocity a zážitky. Tento krok může být uspořádán jako diskuse v malé skupině (obvykle se sedí v kruhu) nebo při větší účasti jako společná debata.
5. Poté následuje chvíle ticha, během níž se každý může soustředit na to, co právě prožil, a modlit se nebo rozjímat nad tím, co pro něj film znamenal na duchovní úrovni. Účastníci se mohou modlit osobně nebo společně. Mohou se např. také modlit za lidi, kteří se v průběhu sledování filmu objevili v jejich vzpomínkách.

K reflexi viděného filmu je možné použít následující (nebo podobné) otázky, které napomáhají k sebepoznání a osobnímu duchovnímu růstu, vedou diváky k soustředění se na to, co pro ně bylo ve filmu důležité, a poskytují jim prostor k modlitbě, aby mohli získat hlubší pochopení svých myšlenek a pocitů.

1. Jaké myšlenky a pocity se vynořily během sledování filmu?
2. Které scény nebo momenty ve filmu mě oslovily nejvíce a proč?
3. Jaké jsou hlavní poselství nebo témata filmu a jak se mohou vztahovat k mým vlastním zážitkům a životu?
4. Jaké „poučení“ nebo inspiraci jsem si odnesl(a) z filmu a jak bych je mohl(a) aplikovat v každodenním životě?
5. Které postavy ve filmu mi byly nejbližší a co jsem se od nich naučil(a)?
6. Jak se cítím v souvislosti s tím, co jsem viděl(a) ve filmu? Mohu to nějak využít v mém životě? Jak konkrétně?

Tyto otázky jsou pouze příkladem. Důležité však je, aby otázky byly otevřené a podněcovaly k hlubšímu zamyšlení nad zážitky z filmu a jejich reflexi.

 Podrobněji o duchovní četbě filmu se s. Rose na semináři pro pracovníky s mládeží 

Pokud si někdy připadáte „odsouzeni“ sledovat zprávy a jen bezmocní vůči tomu všemu, co se z nich na vás valí, zkuste si z novin, televizní obrazovky či displeje mobilu či tabletu udělat svou „modlitební knížku“.

Inspiraci si bereme stále ještě ze seminářů naší sestry Rose Pacatte a jedné z jejích nabízených aktivit – Lectio nuncium aneb Modlitba u zpráv.

Někdy se můžeme cítit bezvýznamní, když čelíme problémům světa, a přemýšlíme, jak bychom mohli pomoci. Přímluvná modlitba je konkrétní a přímý způsob, jak můžeme pomoci těm, kteří to psychicky, fyzicky nebo duchovně potřebují. Modlitba za druhé nám pomáhá pohlédnout na vlastní problémy z nadhledu, abychom mohli brát ohled na potřeby druhých.

Začít od denního rituálu sledování zpráv jako odrazového můstku k přímluvám nám může pomoci propojit běžný život s tou částí dne, již chceme v době postní věnovat modlitbě. A bude to přitom konkrétní a bez nastavování si „modlitebního budíku“.

Pokud si s tím třeba nevíte rady, nechte se inspirovat následujícími řádky:

Úvodní modlitba:

• Můj Pane, vím, že když sleduji zprávy, často mě naplňují neklidem a smutkem.  Provázej mě proto svým Duchem Pokoje, když je dnes budu sledovat, a inspiruj mě k modlitbám za ty, kdo jsou do událostí přímo zapojeni, za ty, kteří za nimi stojí, koho ještě ovlivní později, a také za všechny, kdo tyto zprávy předávají dál a kdo je přijímají.
• Rozšiř mé srdce, Pane, a dej mi podíl na tvé lásce. Daruj mi moudrost, která mi pomůže zahlédnout události z jiné perspektivy a především vnímat tvou blízkost tam, kde ztrácím veškerou naději.
• Dej mi dar smyslu pro zodpovědnost, zejména vůči těm nejzranitelnějším v mém okolí a v celé naší společnosti. Amen.

Po zhlédnutí, vyslyšení nebo přečtení zpráv věnujte několik okamžiků tichému rozjímání a nechte své srdce, aby vstřebalo obsah i emoce, jež to ve vás vyvolalo.

Přímluvná modlitba:

Pokud jste sami, modlete se za lidi, kterých se zpravodajství týkalo.

1. Modlitba za ty, kdo jsou postiženi: Když vidíte lidi, kteří se potýkají s těžkými životními okolnostmi nebo jsou postiženi násilím, můžete se modlit za ně a prosit Boha, aby jim poskytl ochranu, pomoc a útěchu.
2. Modlitba za ty, kdo mají moc rozhodovat v konkrétních situacích – aby měli moudrost a rozhodli se správně.
3. Modlitba za pokoj: Můžete se modlit za zklidnění situace v konfliktních oblastech a žádat Boha, aby pomohl lidem najít cestu k míru a porozumění.
4. Modlitba za pokoj pro vás a vaše nejbližší, pokud i pro vás jsou události ve světě znepokojující, ať vám Pán ukazuje, jak reagovat, jak posilovat vztahy s nejbližšími…
5. Modlitba díků za dobré zprávy: Když slyšíte o pozitivních událostech, děkujte Bohu za ně, jakož i za ty, kdo je konají.

Závěrečná modlitba:

Ať už se modlíte sami nebo společně, ukončete přímluvu společnou modlitbou „Otče náš“.

 Můžete přidat třeba i následující žalm:

Modlitba za požehnání světu (Žl 67,2-8)
Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář,
kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!
Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš.
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!
Země vydala svou úrodu, Bůh, náš Bůh, nám požehnal.
Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!

Pokračujeme v rozhovoru s paulínkou sestrou Rose Pacatte FSP, která bude v následujících dnech hostem sester pražské komunity. Pochází z Kalifornie, tento rok však žije v Římě, a proto ji české paulínky pozvaly do Prahy.

První části rozhovoru předcházelo i několik základních informací z jejího profesního a řeholního života. Přímo v něm mluvila o svém vztahu k filmu a tzv. media mindfulness. I tyto otázky se promítnou do jejího pražského programu. Jménem komunity Dcer sv. Pavla jste srdečně zváni. Věříme, že si podle vašeho zájmu vyberete!

(Pro mimopražské snad můžeme slíbit, že záznam debaty z 24. ledna a teoretická část programů z 26. a 27. ledna budou dostupné na YT kanálech institucí, v nichž se konají, tedy @dominikanska8 a @UKKTF, a později vše i na @PaulinkyPraha.)

• Jak jinak navazuješ ty nebo jiné sestry z tvé komunity s někým z filmového průmyslu konkrétní spolupráci? Poskytujete filmařům duchovní zázemí?

Máme kontakty na několik režisérů, producentů a publicistů. Naše vztahy jsou založeny na vzájemném respektu. Pokud dojde ke spolupráci dostatečně včas, přispíváme svými názory. Měla jsem možnost navštívit mnoho natáčení, například v italské Mateře u filmu The Nativity Story (2006), kde jsem byla přizvána jako konzultantka na začátku natáčení a navštívila jsem Cinecittá v Římě u filmu The Young Messiah a The Two Popes, v Jacksonu ve státě Mississipi u filmu Same Kind of Different as Me. Setkáváme se s režiséry a scénáristy a můžeme se vyjádřit, ale většinou po nás chtějí, abychom o filmu napsaly po jeho premiéře.

• Co nabízíte lidem, kteří nejsou z filmového průmyslu? Všimla jsem si, že jsou to často filmové exercicie, Cinema divina a jiné aktivity. Pro jaký typ lidí je tato nabídka určena?

V Konstitucích Dcer sv. Pavla v čl. 25 a 26 je uvedeno, že posláním Dcer sv. Pavla je vést druhé lidi k tomu, aby se stávali kritickými konzumenty médií a kritickými tvůrci médií. Naším charismatem je vytvářet kulturu komunikace, která je naplněna křesťanskými a lidskými hodnotami.

Naše programy jsou tedy otevřeny pro všechny: pro rodiče, kněze i řeholníky; pro všechny, kteří se chtějí učit být kritickými konzumenty, klást si důležité otázky o tom, co čtou, co poslouchají, s čím si hrají.

 Vzdělávání v oblasti mediální gramotnosti je určeno všem, jedná se o vzdělávací imperativ pro 21. století, kdy se stáváme stále více medializovanou společností a hledání pravdy je důležitější více než kdy jindy – pouze takovým způsobem budeme moci vytvořit společnost, která respektuje lidskou důstojnost, lidskou osobu, rodinu, právo na práci atd., a to pro věřící i nevěřící. Jako řeholní sestra toto podtrhuji i pro věřící prostředí. Umět si klást otázky, co se děje, co se skutečně děje, jaký to má význam, jak mohu něco změnit…

• Zaslechla jsem, že se teď v Itálii točí film o exorcistovi otci Amorthovi, našem spolubratru paulínovi. Kdo ho natáčí a jak to jde? Jsi ve spojení se štábem?

Vím o tom, ale nepracuji na něm. Jen jsem na začátku pomáhala navazovat kontakty mezi producenty, filmovým studiem a Společností svatého Pavla. Bude se to jmenovat The Pope’s Exorcist a v hlavní roli se objeví Russell Crowe. Premiéra je naplánovaná na Velký pátek v roce 2023 ve filmové produkci Screen Gems, což je divize studia SONY v Culver City v Kalifornii (shodou okolností sídlí asi kilometr od naší řeholní komunity). Znám jednoho z jejich producentů a jednoho z výkonných producentů.

• Nyní jsi na rok v Itálii, proč? Jaké máš plány pro tento pobyt?

Jsem tu vlastně v rámci oslav mého padesátého jubilea v kongregaci Dcer sv. Pavla. Pokračuji v recenzování filmů, výuce on-line a snad najdu čas i na můj výzkum, který se týká filmové tvorby v naší Paulínské rodině. A už jsem také stihla být v porotách dvou filmových festivalů.

• Nedá mi to, abych se tě nezeptala, které „celebrity“ jsi v životě potkala?

Denzel Washington, Anthony Hopkins, Clint Eastwood, Catherine Hardwicke, Kathryn Bigelow, Renée Zellweger, Djimon Hounsou, Greg Kinnear, Mark Wahlberg, Christian Bale, Liam Neeson, Martin Scorsese, Henry Connick, Jr., Ewan McGregor, Jim Caviezel, Pierce Brosnan, Julianne Moore, Oscar Isaac, Guy Pearce, Samuel L. Jackson, Daniel Brühl, Dennis Quaid, Jessica Chastain a tak dále a tak dále.

A pak ještě dodala: V České republice jsem ještě nikdy nebyla. Velmi se těším, jsem moc vděčná za toto pozvání na leden. Bylo by skvělé vrátit se k vám v době, kdy se koná filmový festival v Karlových Varech, jak to bylo původně plánováno.

Rozhovor vedla s. Andrea Hýblová FSP

Na sociálních sítích se v několika skupinách již hojně diskutuje nad přínosem nedávno vydané knihy Emočně zdravá spiritualita.  

Pokud jste o knize doposud jen útržkovitě něco slyšeli a četli, následující recenze od Věry Kulišťákové, členky Komunity Blahoslavenství z Dolan, vám může napovědět více, například zda je ten správný čas, kdy se pustit do četby.

***

Na knize Petera Scazzera mě velmi oslovil způsob, jakým propojuje emoční a duchovní život a ukazuje jejich vzájemnou závislost. Na konkrétních příkladech z běžného lidského života demonstruje, jak nezralost v zacházení s přirozenými pocity, zvláště těmi negativními, které jsou vnitřní reakcí na situace a události, může zabránit růstu v duchovním životě. Zastavil-li se člověk ve svém vnitřním prožívání někde v adolescentním věku a neustále se točí kolem sebe sama, je iluzí domnívat se, že může růst v životě s Bohem.

Autor dává mnoho podnětů, jak v sobě rozpoznat vnitřní nezralost, a ukazuje cestu, jak se stát více autentický, více sám sebou, přijmout se ve svých slabostech a selháních, nechtít vše kontrolovat a mít ve své moci, dokázat čekat na Boží jednání v sobě i kolem sebe, jak získat pokoru srdce a pravdivou lásku vůči druhým. S růstem v emoční zralosti se v člověku zároveň stále více otevírá i schopnost jít hlouběji ve vztahu s Bohem.

Zaujaly mě mnohé příklady z autorova života, v nichž sám sebe v některých situacích sice ukazuje v nelichotivém světle, ale o to lépe může ilustrovat mechanismy, které objevil, i cestu, již nastiňuje. Přestože pochází z protestantského prostředí, je sympatické, že ve svém hledání pronikl hluboko i do katolické tradice, neměl zábrany nechat se v ní poučit a poklady, které zde nalezl, nabízí čtenářům.

Peter Scazzero se nebojí otevřít i náročná témata, jako např. „temná noc duše“, která svým vlastním podáním objasňuje novým a svěžím způsobem.

Knihu bych doporučila každému, kdo vnímá, že se v duchovním životě někde „zasekl“ nebo se cítí být tísněn svými emocemi, jako jsou pocity viny, hněvu, smutku nebo strachu, které jej obírají o radost, pokoj, lásku a naději. Každý, kdo touží být tím, jakým jej Bůh zamýšlel v celistvosti bytí jako těla a duše, najde v knize dostatek ukazatelů, kudy se za tímto ideálem vydat.

Děkujeme komunitě Blahoslavenství za recenzi.

V druhé půli ledna bude hostem pražské komunity paulínek sestra Rose Pacatte FSP. Pochází z Kalifornie, tento rok žije v Římě. Proto ji české paulínky pozvaly do Prahy.

• V kongregaci Dcer sv. Pavla působila v rámci provincie USA/Kanada na různých místních a provinčních vedoucích funkcích.
• Je spoluzakladatelkou a ředitelkou Paulínského centra mediálních studií.
• Vystudovala pedagogiku v oboru mediální studia, v tomto oboru získala také doktorát.
• Je online facilitátorkou při Daytonské univerzitě (od roku 2000) a vyučuje na Catholic University of America, Washington, DC.
• Je specialistkou na vzdělávání v oblasti mediální gramotnosti, ceněnou filmovou kritičkou.
• Je autorkou nebo spoluautorkou 13 knih o Písmu, filmu, spiritualitě a mediální gramotnosti.
• Aktuálně přispívá do dvou katolických časopisů v USA.
• Pravidelně se účastní různých filmových festivalů a zasedá v jejich ekumenických porotách.
• Často přednáší pro The National Vocation Office nebo The Communicators for Women Religious Association.
• Vyučovala také ve formačních programech v rámci kongregace v USA, ve východní Africe (Nairobi) a pro mezinárodní skupiny v Římě.

Do Prahy přilétá s programem o mediální gramotnosti v propojení s pastorací, katechezí, evangelizací a taky i s řeholním životem. Druhá část programu bude zaměřena „filmově“. Některé její přednášky budou veřejně přístupné (a na YouTube kanále v záznamu). 

• Prosím, představ komunitu, ve které v USA žiješ, aby nám bylo jasnější, jaký je tvůj vztah k Hollywoodu. A jaké jsou vaše aktivity?

Náš dům se nachází v kalifornském Culver City, městská konglomerace, která je součástí Los Angeles. Pokud zrovna není velká zácpa v dopravě, do Hollywoodu to máme asi 20 minut autem.

Jako ve všech paulínských komunitách je základem knihkupectví. Ve Spojených státech často s knihami cestujeme za lidmi na různé veletrhy, výstavy, do farností, škol, diecézní konference apod.

Od roku 2002 se z Bostonu do Culver City přesídlilo Paulínské centrum mediálních studií. Ani ne tak protože je blízko Hollywood, ale protože je zde příznivější počasí, naše programy zaměřené na mediální gramotnost zde mohou probíhat celoročně. V Bostonu to bylo možné jen po dobu šesti měsíců v roce (až covid nás naučil část aktivit přesunout do on-line prostoru).  

• Do České republiky tě zveme, abys nám přednášela o tzv. media mindfulness. Můžeš krátce vysvětlit, o co jde?

Stručně jen naznačím, že nejde jen o mediální gramotnost, ale celkovou pozornost v rámci všeobecného kulturního vzdělávání a formaci ve víře. Pro naše Paulínské centrum mediálních studií to znamená napomáhat ve formaci těch, kteří udávají směr v médiích, kteří o nich kriticky přemýšlejí anebo formovat takové tvůrce mediálního obsahu, kteří respektují lidskou důstojnost, podporují sociální spravedlnost, péči o Zemi a další důležité hodnoty.

• Kromě přednášek o mindfulness povedeš i diskuze přímo nad filmem v Městské knihovně a v Dominikánské 8. Vím, že právě film je tvá láska. Je to tak?

Vždycky jsem milovala film. Mohla bych o své lásce k filmu mluvit dlouho. První film, který jsem viděla v kině, byl nějaký horor, to mi bylo sedm let. The Song of Bernadette (Píseň o Bernadettě) a The Trouble with Angels ovlivnily mé rozhodnutí stát se řeholní sestrou. Ale psát o filmech, to  jsem začala až po získání magisterského titulu v oboru mediální gramotnost v roce 1995. V roce 1998 jsem byla požádána, abych se spolupodílela na knižní edici  Lights, Camera, Faith! Po přestěhování do L. A. v roce 2002, kde jsem měla lepší přístup k filmové produkci, jsem pokračovala ve svém blogu, a pak se ozval katolický rodinný časopis St. Anthony Messenger. Už tomu bude dvacet let, co pro ně píšu filmové recenze (patnáct let jsem psala i televizní recenze, to už převzal někdo jiný).

• Existují filmy, ke kterým se pravidelně vracíš a které významně ovlivnily tvůj život?

Of  Gods and Men (O bozích a lidech), The Searchers (Stopaři), Mostly Martha (Recept na lásku). Je jich velmi mnoho, které se mi líbí, ale tyto tři zůstávají na vrcholu mého seznamu.  Jsou to skvělé příběhy, dobře vyprávěné.

• Kromě toho, že o filmech píšeš, býváš zvána i jako porotkyně na filmové festivaly do ekumenických porot. Vyjmenuj nejznámější evropské a americké filmové festivaly, na kterých jsi už byla.

Biennale di Venezia (Mezinárodní filmový festival v Benátkách, čtyřikrát); Locarno, Švýcarsko; Berlinale (Berlín, Německo), Cannes (Francie); Newport Beach International Film Festiva v Kalifornii (porota krátkých filmů).

• Setkáváš se tam s režiséry, herci, scénáristy či producenty na těchto festivalech, pamatuješ si na nějaký zajímavý rozhovor?

Na festivalech k tomu obyčejně nedochází, protože porotci mají být objektivní a rozhovor by mohl člověka ovlivnit. Ale mohu třeba zmínit jednu hezkou historku, která se stala mě a sestře Nancy s Harrisem Fordem. Vešel do místnosti plné novinářů, ale jakmile si všiml nás dvou v hábitech, přistoupil k nám a řekl: „Moje matka byla katolička a otec Žid; vždycky nás se sestrou vedly k tomu, abychom byly laskaví k lidem a pracovaly pro sociální spravedlnost.“ A to jsme se ho ani na nic neptaly... Také Clint Eastwood byl takový. Jednou nás se sestrou Nancy viděl na červeném koberci, přišel za námi před filmovou projekcí a pak po ní pak chtěl, abychom se dozvěděly, že do filmu záměrně přidal modlitbu sv. Františka o pokoj, a to hned dvakrát! Film se jmenoval The 15:17 to Paris (Paříž 15:17).

• Vím, že celá vaše komunita je v přátelském vztahu s týmem lidí kolem seriálu Chosen (Vyvolení). Tento evangelizační seriál je nyní známý i mezi mladými lidmi v České republice. Můžeš o tom něco víc říci? 

Podle mého názoru jde o velmi lidský přístup k Ježíšovu veřejnému životu. „Ježíše“ (herce jeho postavy) znám osobně! Jonathan Roumie je mým přítelem už velmi dlouho. Režisér a hlavní osoba stojící za seriálem sice není katolík, ale je velmi otevřený. Konzultanty při psaní scénářů a během natáčení jsou katolický kněz, protestantský duchovní a židovský rabín. O seriálu se hodně mluví, a to je dobře, že se tak mluví o Ježíši, o jeho životě a učení. Myslím, že je to dobře natočený seriál, který má pozitivní vliv na každého, kdo se na něj dívá.

2. část rozhovoru bude zveřejněna nejpozději do týdne (a spojena s dalším Listem od Paulínek)