Zamyšlení z knihy Maria, Matka učedníků Páně vybrané pro slavnost Panny Marie, počaté bez poskvrny prvotního hříchu (8. prosince)
Matka našeho Pána, jež byla již od svého početí uchráněna od poskvrny dědičné viny a od následků prvotního hříchu, vždycky důvěřovala Bohu Izraele a zcela se odevzdávala do jeho rukou. Maria nikdy nepochybovala o Bohu ani o jeho věrnosti daným příslibům, proto nemusela umrtvovat „starého člověka v sobě“, o němž mluví apoštol Pavel. A čtenář už tuší, kam mířím: Díky neposkvrněnému početí ji každý kontakt s tajemstvím Syna ihned proměňoval v něj. Každé její přilnutí ke Kristu znamenalo i přeměnu v Krista. Žádný jiný lidský tvor nepřilnul k tajemství Božího Syna jako jeho Matka a žádný jiný lidský tvor nebyl připodobněn Kristu již tady na zemi tak jako Maria. Na ni se víc než na kohokoli jiného vztahují slova Apoštola: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (srov. Gal 2,20).
To neznamená, že by byla Maria ušetřena jakékoli námahy. Přestože byla uchráněna následků prvotního hříchu, i její důvěra v Boha se musela postupně prohlubovat tím, jak se zblízka podílela na životě svého Syna. Musela růst v odevzdanosti a v kontemplativním tichu, až dospěla na vrchol Kalvárie. Úsilí, jež vynakládalo Mariino srdce, se naší lidské námaze podobá jen částečně. My musíme umírat sobě samým, abychom se odevzdali Bohu, zatímco ona jen musela růst v milosti, která už jí byla vlastní. Mariina přeměna v Krista je v dějinách spásy jedinečná díky zvláštnímu koloběhu milosti, který je patrný v tajemství Vtělení: Panna Maria ve svém lůně zformovala Kristovo tělo, ale tento věčný Syn ještě dřív, než byl počat, si jedinečným působením milosti zformoval Matku, která by jej byla hodna. Lze tedy tvrdit, že Maria je „matricí Krista“, kterou připravilo samo vtělené Slovo, ještě než přebývalo v jejím těle. Ona je Boží forma, již si přichystal sám Bůh. Díky tomuto koloběhu milosti bude platit až do skonání věků, že tam, kde je Maria, bude i její Syn a tam, kde je Syn, je i jeho Matka. Kdo nalezne Ježíše, nalezne Marii, a kdo nalezne Marii, potká Ježíše.
Maria byla uchráněna od dědičné viny při neposkvrněném početí, zatímco my jsme od této viny, způsobené pádem prarodičů, osvobozeni křtem. Tatáž „plnost milosti“, jíž byla obdarována Žena z Nazareta, je darována i nám. Marii je dána tato jedinečná milost odpuštění v předzvěsti jejího jedinečného poslání Matky Boží, zatímco nám se dostává téže milosti za účelem našeho posvěcení a přípravy na to, abychom se ve víře stali „matkami a otci“ pro druhé. V jednom i druhém případě lze rozeznat stejný vzorec. Bůh vždy dává milost vhledem k nějakému úkolu a poslání. On nerozdává soukromé dárky, nýbrž bohatství ke sdílení! Bez ohledu na životní období, v němž se ocitáme (ať jsme začátečníci, nebo pokročilí), na cestě křesťanského života se musíme ustavičně vracet k prvotní milosti, jejíž jméno je milosrdenství. Milosrdenství, které „trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí“ (takže i vůči Marii a vůči nám), se netýká jen počátku naší cesty, ale prozařuje celou naši existenci. Právě to nám umožňuje zůstat maličkými a neustále si připomínat, že bez milosrdenství nejsme nic a nic nezmůžeme.
Dogma o Neposkvrněné nejenže ilustruje náš křestní itinerář přeměny v Krista, ale nabízí se nám i jako životní styl, ukazuje nám, jak postupovat a k čemu směřovat. Všechno je vždycky pouhé „milosrdenství“: od začátku až do konce, v mládí i ve stáří. Vždyť i Mariina svatost spočívá v tom, že se v její průzračné duši zrcadlí Boží dobrota, kterou přijala v momentě svého početí, a to po všechny její pozemské dny. Zatímco u ní Boží milosrdenství od začátku až do konce působilo s lehkostí a bez překážek, jako když paprsek světla proniká čistým ovzduším, v našem případě se působení téhož milosrdenství musí projevovat i odpouštěním, jehož se nám pokaždé dostává ve „druhém křtu“ – svátostném smíření. Každý pokřtěný navždy zůstává příjemcem odpouštějící milosti, a to i tehdy, když dosáhne vrcholu mystického života; zůstává prostě milovaným hříšníkem, „odsouzeným, který už nezakouší žádné zahanbení“ (Jan Klimak, Nebeský žebřík, Stupeň pátý).
Citováno z knihy Giuseppeho Forlaie Maria, Matka učedníků Páně, vybráno ze s. 12–13 a 47–48.