Cesta paulínek z Alby až do Prahy (1915–1993 a dál)

Nepatrné začátky v Albě

Počátky Paulínské rodiny se pojí s datem 20. srpna 1914, kdy Jakub Alberione shromáždil skupinu chlapců kolem malé tiskárny. Od této doby se postupně rozšiřoval počet podobných tiskáren a vznikla kongregace Společnost svatého Pavla (SSP). Obdobně se zrodily i Dcery svatého Pavla (FSP), jejichž založení se datuje 15. června 1915.

V Itálii tehdy existovalo mnoho dílen, které otevřel Svaz katolických žen. Otec Jakub se proto rozhodl zřídit v Albě dílnu pro dívky, jež se zpočátku kvůli válečnému stavu věnovaly šití vojenských uniforem, ale cílem bylo formovat je k prožívání a hlásání evangelia.

Úplně první „paulínky“ byly tři mladé ženy z Katechetické ligy u kostela svatých Kosmy a Damiána. Aby mohla nová dílna zahájit svůj provoz, bylo zapotřebí sehnat nějaké švadleny. Otec Alberione se proto obrátil na Terezu Merlovou, která později přijala jméno Tekla (podle svaté Tekly, mučednice a učednice svatého Pavla) a stala se první generální představenou nově vznikající kongregace. K setkání došlo 27. června 1915 sakristii téhož kostela. 

Již v této první malé komunitě byly dny sester vyplněny nejen prací, tj. šitím, ale i studiem, apoštolátem, modlitbou a duchovním životem. Dokonce v letech 1915–1916 otevřely první obchůdek s knihami a náboženskými předměty.

Zkušenost v Suse

V roce 1918 navrhl Mons. Guiseppe Castelli, tehdejší biskup v Suse, otci Alberionemu, aby svěřil vydávání diecézního týdeníku La Valsusa mladým sestrám z komunity v Albě. On nabídku přijal a téhož roku v prosinci poslal do Susy skupinu sester. Obyvatelé městečka viděli lásku a oddanost, kterou tyto dívky chovají ke svatému Pavlovi, a začali jim proto říkat „Dcery svatého Pavla“.

Kromě novin sestry tiskly také pastýřské listy, farní zpravodaje, letáky pro organizaci Katolická akce atd. a otevřely obchod, ve kterém nabízely knihy, devocionálie a různé papírnické zboží. O nedělích roznášely noviny La Valsusa do rodin, čímž začaly s tzv. propagandou, tj. chozením s taškami plnými knih po domech, po továrnách i po školách, činností, která se v Itálii a dalších zemích stane pro paulínky typickou.

Do Říma a do celé Itálie

V roce 1926 přicházejí paulíni a posléze i paulínky také do Říma, aby zde založili první komunity.

Mužská i ženská větev Paulínské rodiny se velmi rychle rozrostla po celé Itálii. Se svolením místních biskupů se mladé sestry vydávaly do různých italských měst s obrovským nadšením, vírou a taškami plnými knih. Za pouhé tři roky měly sestry své komunity v 11 italských městech.

Nový apoštolát a styl řeholního života, který se odchyloval od tradičních forem, se samozřejmě neobešel bez pozornosti církevní hierarchie, jež často vyjadřovala nedůvěru. Navzdory tomu se však našlo mnoho těch, kdo tento způsob schvalovali a podporovali jako „hlásání evangelia přizpůsobené nové době“.

První misie mimo Itálii

Již v roce 1926 vnímal otec Alberione, že apoštolát se nesmí omezovat jen na Itálii, ale rozšířit se do celého světa.

V roce 1931 se nejprve vydali na cesty za oceán paulíni. První vybranou zemí se stala Brazílie. Říká se, že Primo Maestro roztočil globus a zastavil ho zabodnutím prstu na libovolném místě – přesně tam, kde leželo město São Paolo.

V témže roce připluly dvě sestry do Brazílie (São Paolo) a dvě do Argentiny (Buenos Aires). Rok poté dorazily dvě sestry do USA (New York), do Číny a do Egypta.

Od této chvíle se nezvyklý, náročný, ale i krásný paulínský apoštolát a spiritualita šíří po celém světě díky stovkám povolání mužů i žen, věrným v modlitbě i v práci, skrytým světcům a světicím, kteří svůj život obětovali hlásání evangelia.

A jak se Dcery svatého Pavla dostaly do Prahy?

 Interkapitula a misijní projekt

V roce 1993 se v Mexiku konala tzv. interkapitula, což je setkání představených sester z provincií a zástupkyň dalších komunit. Na setkáních tohoto typu se nevolí nové vedení, ale reflektuje se dosavadní směřování kongregace. Pod vedením Ducha Svatého a ve společném sdílení se hledá, jak nejlépe odpovídat na potřeby aktuální situace ve světě a jakým směrem se nejlépe vydat. Právě tehdy (bylo to krátce po uvolnění východního bloku v Evropě) sestry dostaly sestry mnoho žádostí od biskupů, aby v jejich diecézích založily nové komunity.

Generální představená proto na interkapitule předložila návrh na otevření nových komunit v konkrétních zemích. Tento návrh byl přijat jako „misijní projekt“ celé kongregace Dcer svatého Pavla. Paulínky na celém světě se tedy začaly modlit za sestry, které mají povolání jít do misií. A sestry, jež toto povolání rozpoznaly a vyslyšely (nebo byly osloveny představenými), se začaly chystat na cestu.

Kromě pražské komunity vznikla i řada dalších. V Latinské Americe byly založeny komunity v Paraguayi a v Dominikánské republice; v Africe se sestry usadily v Zambii, v JAR, v Súdánu a na Pobřeží slonoviny; v Asii to byl Singapur a Taiwan a podnikly se první kroky pro působení sester ve Vietnamu; v Evropě začaly sestry působit nejen v České republice, ale i v Rusku a v Rumunsku.

Většina nových komunit se poprvé „nadechla“ v neznámém prostředí v roce 1994. Ve stejný rok si paulínky připomínaly sté výročí od narození první generální představené a spoluzakladatelky kongregace Maestry Tekly – té, která za svého života často opakovala: „Chtěla bych mít tisíc životů pro evangelium.“ A tak se její touha dál uskutečňuje v jejích duchovních dcerách.

Pražské paulínky

Poslední srpnový den roku 1993 informovala s. Giovannamaria Carrara tehdejšího pražského arcibiskupa Mons. Miloslava kardinála Vlka o vyhovění jeho žádosti založit v jeho arcidiecézi komunitu Dcer svatého Pavla.

První sestry misionářky, které přijely 8. prosince 1993 do Prahy, byly dvě Italky – s. Rosanna Pennasilico a s. Cristina Zara –, k nimž později přibyla ještě s. Isidora Pérez ze Španělska.

Během let se v pražské komunitě objevila řada sester, mezi něž patří i první česká a první slovenská paulínka. V současné době u nás najdete s. Judith, s. Isidoru, s. Rosannu, s. Molly, s. Gabrielu, s. Annu a s. Andreu.

Česká historie Dcer svatého Pavla tedy stále pokračuje. Bohu díky za jeho požehnání a vedení.